Kuba

Krkavcem jsem už nejméně tři hodiny a jsou to ty nejlepší roky mého života. Přidal jsem se kvůli své lásce k historii, kterou si poctivě pěstuju od svých školských let. To, jak žili lidé před mnoha staletími, je mou velkou fascinací. Navíc mám inklinaci k nákladným koníčkům, které mi ukusují pořádný kus rozpočtu.

Proto mě baví vyjíždět z Krkavci a tenhle dávný život si zkoušet. Voják čelící řítící se jízdě, šašek ověšený rolničkami, zevloun ve stínu pod stromem a další podobné středověké role mám už takhle za sebou. A musím říct, že se mi to stále neomrzelo. Na Krkavcích nejvíc zbožňuju, že je to parádní zdroj bizarních zranění, které pak musím vysvětlovat doma a předstírat, že jsem úplně v pořádku. Dostat sekerou od vikinga do zad je úplně normální a to, že ještě dokážu spočítat, kolikrát mě přejel kůň, je jen proto, že mi ještě nikdo neusekl prsty. Ale co není, může být. I takový je život v první linii, kam se pořád stavím se svým štítem, protože se neumím poučit.

A co je na Krkavcích nejlepší? Určitě naše svornost a pocit bratrství, který se jen tak nevidí. Jsou to lidi, které bych určitě chtěl mít po svém boku jak v bitvě, tak u stolu na hodech, protože to jsou skvělí parťáci pro oboje. Naštěstí je oboje pevnou součástí našeho programu.